Jak to vlastně všechno je?

Doba je divná.
Lidi nedokáží být vděční za maličkosti, naopak za maličkosti, které jdou proti srsti, se dnes lidi hádají. Kvůli hloupostem. Proč to všechno.
Místo toho, aby se snažili problémy řešit, jen další a další přidělávají. Nesnaží se dospět s věcí do zdárného konce, ale jen se ohradí a stojí si za vlastním názorem.
Ne všichni jsou takoví, ale tato nákaza, tento mor moderní společnosti se začíná dostávat do všech myslí, do jijich koutů. Ovládá je, aniž si toho jsou sami vědomi.
Copak už dnes neexistuje nic krásného na tomto světě? Něco, o čem opravdu můžete říct, tohle se musí líbit všem bez ohledu na barvu kůže, vyznání či názory. Copak je dnes vše šedivé a nic není černé, ani bílé. Omyl, oprava. Nic není bíle? Protože černé věci ve světě pořád jsou a ostatní lidé je vidí, někdy až příliš často a i tam, kde nejsou. Ale když se vám stane nějaká dobrá věc, tak se stejně musíte ptát sami sebe proč se stala a kdy se změní. To člověk nedokáže být spokojen s tím, co má?
Asi ne, je to naprogramováno někde hluboko v mozku, že chce mít pořád víc, což nás jednou nažene do kouta. A tím nemluvím o konci, ale o starém dobrém přísloví: kdo chce moc, nemá nic.
Znám, znám pár lidí, kteří se snaží se ze všech sil nejít v laině. Snaží se o to vidět něco jen dobře, ale ikdyž něco dobře vidí, tak za to třeba nedokáží být vděčni. A pokud ano, tak ne dlouho. Proč ubývá případů, kdy člověk dokáže být vděčný do konce života. Vděčný třeba i za hlouposti. Proč v něm hned začne hryzat ta zde zmíněná ,,nemoc" a začne zase hrát na svoje pole.
,,Tak jak to chci já, tak to bude a když ne, tak je špatně".
Co je to za přístup? Bohužel přístup, kterým se dnes ubírá většina společnosti a jiné to už asi nebude. A lidé, kteří měli sílu bojovat za správné věci, se nechávají pomalu ale jistě odnášet v proudu nejistot a nedůvěry. I oni ztrácejí své dobré názory a začínají hrát jen na svoje.
Moje moje moje.
Vzdávám to. Asi se taky nechám unést proudem. Nebo ne. Já přeci takový nejsem. Nechci s tímhle žít. Nechci, se dát tak lehce unést. Jen už nevím, kde mám brát síly...

Něco se zase děje.

Nevím, čím to je. Ale zdá se mi, že se svět okolo mě mění rychleji, než je obvyklé. A co se mi jeví ještě záhadnější je to, že se mi zdají lidé stále více rezistentní proti ranám osudu. Lépe se jim hojí rány (nemyšleno fyzické), které utrpí. Jsou rychleji pryč a vzpomínky na ně blednou až moc rychle. Možná je to uspěchaností doby, možná je to změnou mého životního stylu, možná se opravdu všechno začalo z ničeho nic měnit.
Potkávám stále víc lidí s neutrálním postojem, neutrálním pohledem a bůhví ještě s čím neutrálním. Lidi se předtím víc smáli a víc křičeli, dnes jdete po ulici a smích slyšíte jen zřídka, spíš potkáte unavené neutrální obličeje. Lidé si najednou začali navzájem nevěřit a s tím jde ruku v ruce ohrazení a posléze neutrální postoj. Sám znám jen pár lidí, kteří dokážou tento stereotyp prolomit, ale i ti se pomalu nechávají unášet proudem negace co panuje v těchto dobách. Lidé by se možná měli zamyslet co vlastně chtějí od života. Co od něj čekají. A možná by se podle toho měli začít taky chovat.