Já žiju

Opravdu žiju. Nejsem mrtvý.
Podle čeho se to vlastně pozná? Podle čeho se dá poznat to, jak dobře, či jak špatně vedeme naše životy?
Když se podíváte na mravence, tak si jistě žije spokojený život. Sice ho skoro celý propracuje, či probojuje, je celý život absolutně nicotný, ale bude spokojený.
Když se podíváte na člověka, jeho možnosti, jeho potenciál. Řeknete se, že přeci má mnohem lepší zázemí si něco užívat. Jenže bohužel tomu tak většinou není. Lidé si pořád musí stěžovat, že se jim něco nelíbí, že jsou stále s něčím nespokojení. Proč vlastně? Vždyť mohou létat, mohou plout, mohou jezdit ve strojích pod zemí rychlostí vyšší, než by sami o sobě nikdy nemohli dosáhnout. Mohou žít v teple i v zimě, jak se jen rozhodnou, tak proč jsou pořád tak nepokojení?

Snažme se žít naše životy tak, aby jsme byli spokojeni.
Snažme se na náš život nahlížet pozitivně a ceňme si toho, co máme.
Snažme se....

Jak to vlastně všechno je?

Doba je divná.
Lidi nedokáží být vděční za maličkosti, naopak za maličkosti, které jdou proti srsti, se dnes lidi hádají. Kvůli hloupostem. Proč to všechno.
Místo toho, aby se snažili problémy řešit, jen další a další přidělávají. Nesnaží se dospět s věcí do zdárného konce, ale jen se ohradí a stojí si za vlastním názorem.
Ne všichni jsou takoví, ale tato nákaza, tento mor moderní společnosti se začíná dostávat do všech myslí, do jijich koutů. Ovládá je, aniž si toho jsou sami vědomi.
Copak už dnes neexistuje nic krásného na tomto světě? Něco, o čem opravdu můžete říct, tohle se musí líbit všem bez ohledu na barvu kůže, vyznání či názory. Copak je dnes vše šedivé a nic není černé, ani bílé. Omyl, oprava. Nic není bíle? Protože černé věci ve světě pořád jsou a ostatní lidé je vidí, někdy až příliš často a i tam, kde nejsou. Ale když se vám stane nějaká dobrá věc, tak se stejně musíte ptát sami sebe proč se stala a kdy se změní. To člověk nedokáže být spokojen s tím, co má?
Asi ne, je to naprogramováno někde hluboko v mozku, že chce mít pořád víc, což nás jednou nažene do kouta. A tím nemluvím o konci, ale o starém dobrém přísloví: kdo chce moc, nemá nic.
Znám, znám pár lidí, kteří se snaží se ze všech sil nejít v laině. Snaží se o to vidět něco jen dobře, ale ikdyž něco dobře vidí, tak za to třeba nedokáží být vděčni. A pokud ano, tak ne dlouho. Proč ubývá případů, kdy člověk dokáže být vděčný do konce života. Vděčný třeba i za hlouposti. Proč v něm hned začne hryzat ta zde zmíněná ,,nemoc" a začne zase hrát na svoje pole.
,,Tak jak to chci já, tak to bude a když ne, tak je špatně".
Co je to za přístup? Bohužel přístup, kterým se dnes ubírá většina společnosti a jiné to už asi nebude. A lidé, kteří měli sílu bojovat za správné věci, se nechávají pomalu ale jistě odnášet v proudu nejistot a nedůvěry. I oni ztrácejí své dobré názory a začínají hrát jen na svoje.
Moje moje moje.
Vzdávám to. Asi se taky nechám unést proudem. Nebo ne. Já přeci takový nejsem. Nechci s tímhle žít. Nechci, se dát tak lehce unést. Jen už nevím, kde mám brát síly...

Něco se zase děje.

Nevím, čím to je. Ale zdá se mi, že se svět okolo mě mění rychleji, než je obvyklé. A co se mi jeví ještě záhadnější je to, že se mi zdají lidé stále více rezistentní proti ranám osudu. Lépe se jim hojí rány (nemyšleno fyzické), které utrpí. Jsou rychleji pryč a vzpomínky na ně blednou až moc rychle. Možná je to uspěchaností doby, možná je to změnou mého životního stylu, možná se opravdu všechno začalo z ničeho nic měnit.
Potkávám stále víc lidí s neutrálním postojem, neutrálním pohledem a bůhví ještě s čím neutrálním. Lidi se předtím víc smáli a víc křičeli, dnes jdete po ulici a smích slyšíte jen zřídka, spíš potkáte unavené neutrální obličeje. Lidé si najednou začali navzájem nevěřit a s tím jde ruku v ruce ohrazení a posléze neutrální postoj. Sám znám jen pár lidí, kteří dokážou tento stereotyp prolomit, ale i ti se pomalu nechávají unášet proudem negace co panuje v těchto dobách. Lidé by se možná měli zamyslet co vlastně chtějí od života. Co od něj čekají. A možná by se podle toho měli začít taky chovat.

Nebaví mě to.

Už je to tak. prostě mě nebaví dávat sem další písmenka v řádkách a ty v odstavcích a ty v textech. Takže sem už prostě nebudu psát. Někdy, až budu mít fakt blbou náladu, abych se zzase z něčeho vypsal ,tak sem možná i něco hodím ,ale te´d prostě nemám vůbec, ale vůbec náladu a tu nebudu mít možná měsíc, možná dva, možná půl roku a taky je možné celý život. Doufám, že jste si oddechly a já se tímto zbavuji všech očekávání a závazků souvisejícím s tím, že sem něco budu psát. Tě péro

O lidech

Pro začátek si musíme ujasnit jednu věc. Budu tu mluvit o lidech obecně, což znamená o tupém stádu, ve kterém se sem tam vyskytne nějaká ta černá ovce a otočí se proti proudu. Nebudu tu mluvit ale o člověku jako takovém, neboť člověk, jako takový je chytrá bytost, jenž má do vínku dáno být nejsilnější bytost na této planetě.
Stejně je zvláštní, jak lidi mění okolní prostředí, dobu v které se vyskytují. Před 50 lety se brali lidi v 18 a bylo to normální , naopak nenormální bylo ,když se brali ve třiceti. Před 500 lety se brali v 8, někdy i mladší ( ikdyž to bylo většinou jen z majetkových/mocenských poměrů ) a dnes, dnes se lidé berou ve 30 a připadá jim to jako vhodný věk, ale nebojí se sahnou i po možnosti oženit se v 50 a přece je nikdo neodsuzuje. Takřa by se dalo říct, že lidé určují tempo doby.
Ještě když žil děda ,tka mi vyprávěl, co dělal za věci a mě to připadalo strašně super, říkal jse si ,že až vyrostu, tak mě tohle taky čeká, alebyl jsem na omylu. Nemohu zažít , co dědeček, protože jednoduše nežiju v té samé době a tato doba mi to neumožňuje.
A když si představíme všechny tyto fakty, tak si dokážeme představit i malého Peknigského psíka, jenž požírá sám sebe. ( vtípek na konec :D ).
Co z toho plyne? Černá díra na místě psíkova ocasu a taky to, že lidé se sami nezmění, vždy někdo udává tempo a já už nechci být jen další ovce co jde stále stejně rychle až do konce svých dnů. Vy chcete?

Přípravy se připravují, aby za 8 dní vyvrcholily.

Co je za 8 dní? Mno přece moje maturita. Kurňa to to letí. Před chvílí jsem si říkal, že se mi na těch horách v prváku moc líbí a teď se mám pomalu, ale jistě loučit se svými přáteli, svojí třídou a neoblíbenou budovou. Je to zvláštní pocit, když vím, že se už normálně jako třída nesejdem a nebudem společně poslouchat přiteplený hlásek našeho matikáře, přičemž si bude většina kreslit nějaké nemravné obrázky do sešitů, místo toho, aby jsme ho poslouchali.
Fakt už to jsou 4 roky? Je to možné? Ne není, jsem jen v blbym snu, kterej trvá nějak podezřele dlouho. Počkat, ale ten sen je nějak reálnej, když nad tim tak uvažuju, tak v tom snu se stala rozhodnutí, která ovlivní celý můj život. V tom případě to tedy není sen, protože kdyby byl, tak by můj život tak monstrózně nezměnil.
Žvejkám si párátko a přehazuji ho z jednoho koutku úst na druhý s myšlenkou v hlavě, že se mi nechce loučit s životem, jaký jsem doposud žil. Docela se mi líbi( teda až na pár nepřijemných okamžiků ). Pokud život bude ubíhat tím směrem, jako mejch posledních 11 dní do maturity, tak poteš prdel, to bych nechtěl. Jen doufám že vejška bude podobná a že vše dopadne dobře a já se dál budu moct stýkat aspoň s pár starými přáteli ze střední.
On vůbec přítel a na tož starý přítel je dost paradoxní význam, protože kdy se z přátel stávají známí a opačně? Asi kdž je známe, věříme jim a tak. Ale jak můžeme říct o někom, že je náš starý přítel, když už jsme ho třeba 4 roky nevideli. Mohl se změnit k nepoznání a už o nemusí bát ani z 1/4 ten člověk, jakého jsme znali.
Ano to je ono, čeho se bojím. Lidé se mění a to hlavně vlivem okolního prostředí, což je pro mladé lidi( dospělce na vejškách ) ještě stále škola. Bude to pro většinu můch známých absolutně jiná škola, než mám já, nebo kdokoli ze třídy a absolutně jiný kolektiv. Kolektiv, který i nejsilnější jedince mění k obrazu svému jen proto, aby se aspoň trochu zařadili do společnosti.
Bojím se, bojím se o své přátele, o to, že nesthinu již zmíněné přípravy a bojím se sám o sebe.

Strach, strach provází lidi od nepaměti. Kdo nemá z něčeho strach, je blázen.

Ach ta memory. Ach ten život.

Tak si představte, že jsem se chtěl zase přihlásit na tenhle svuj blog, ze sem něco málo napíšu. Ale co se nestalo ,nevěděl jsme jaké jsme si dal přihlašovácí jméno, natož heslo. V dopisu od Googlu jsem nic neneašel, ať jsem šmějdil, jak jsem šmějdil. Ale nakonec jsme to udělal ffikaně, přez zapomněli jste si heslo a oni mi vše poslali na email. Dobrá sračka, že?
Takhle by to udělal úplně každej ,ale tak co, něčim se musim pochlubit. jo a když jsme u toho chlubení, tak mám konečně danou doromady tu seminárku z biologie a dějáku. Písemnou maturitu mám za sebou s konečným ortelem 2čj a 2 aj. Teď si začnete říkat: ,,Kirva proč to sem píše" Píši to sem proto, že mám okolo sebe spousty lidé, co si nevěří. Nevěří si jako já jsem si nevěřil na většinu věcí v mém životě, tyto písemky nevyjímaje a co se stalo? Dostal jsem dvojky. nejde o školu a tento přístup ,ale o život a tento přístup. Myslím si ,že by si lidé a zvláš´t mí dobří/nejlepší přátelé, měli zase začít pořádně věřit. Den co den vidím v jejich očích nemohoucnost a nezúčastněnost, ale to už dál vidět nehci. Nelíbí se mi to. Já už nemohoucí nnebudu a ne a ne! Ale jak to mám udělat? Hmmmm , to je asi ten kámen úrazu. Co je to nemohoucnost? Je to stav ,když nejste schopni něco s nečím dělat. Nkdo nemůže dosahnou skvělých výsledků ve škole, jiný se nemůže zamilovat a jiný zase........ Bohužel nemohoucnost je tak hroznáná a zrádná věc. Mnoho horších věci jsem neviděl. Dám vám příklad, bude se vám zdát trapný a já nevím co ještě ,ale dám vám ho. Mám milující přítelkyni, skvělého přítele, několik dobrých kamarádů a v neposlední řadě rodinu, co mě žádným způsobem nezavrhuje. Řeknete si, že musím být tedy štasten. Ano toto, co jsem tu vypsal, jsu zhřejmně mé priority v životě ,ale mezi těmito velkými věcmi, jsou i menší. Představte si to akvárium. Do tohoto akvária umístím několik velkých postaviček, z čehož každá představuje jednu z těch priorit. Dohromady zaberou tolik místa, že se tam už víc stejně velkých postaviček nevejde, ale je tu také prostor mezi postavičkami a nad nimi. Tento prostor není sice nijak ohraničen pevnou strukturou jako postavičky ,ale dohromady zabírá polovinu akvária. Tento prostor jsou věci, o které se dál zajímám. Může jich tam být milión a mohou byý maličké až okem neviditelné. Nebo ale také může být vyplněň jednou velkou věcí a pak pár malinkatými.
Tak a teď z5 k mému příkladu nemohousnosti, u které si však stále představujte prostor v akvátiu. Velmi rád hrávám World of Warcraft. Hraji ho kůli skvělým lidem, co tma se mnou jsou, kůli atmosféře a taky kůli tomu, že se s ním z části osvobodím od tohoto světa. Nahromadím kolem sebe lidi, co mám rád a bavím se s nimi. Myslím si, že jsou tu taky kuli tomu, že se tu výborně baví a že se tu cítí jako doma. Pak se jednou připojím ( po delší době) a zjistím, že je těchto přátel kolem mě jen jedna čtvrtina a já ani vlastně nevím proč. Ptám se a zjistím, že jich většina odšla, prostě pryč, že se už dál nechtějí bavit se mnou ,ale s jinými lidmi. Nedokkázal jsem ovlinit jejich setrvávání kolem mě, protože jsem tam ani nebyl. A můj útěk od reáného světa se začal pomalu hroutit.
Už jste pochopili, co je to nemohoucnost? Je to stará dáma stojící vám vždy v zádech a je vždy přpravena vám tam bodout nůž.
Jak se jí tedy můžu zbavit? Přesná odpoveď neexistuje. Může to být zhodnocení svého života a svých priorit( ale to vás taky nemusí zachránit), může to být dalších sto tícíc věcí, z kterých se skládá váš celý život.
Buďte připraveni na všechno, protože nemohoucnost na vás vždy čeká a je připravena stále. A mějte na paměti, že mlže být schována kdekoli, i v malé použité injekční stříkačce, jenž byla pohozena feťákem do dětského pískoviště.




Poslední dobou se věci pohnuly, za některé jsem rád, za některé zase ne. To je život.