Nebaví mě to.

Už je to tak. prostě mě nebaví dávat sem další písmenka v řádkách a ty v odstavcích a ty v textech. Takže sem už prostě nebudu psát. Někdy, až budu mít fakt blbou náladu, abych se zzase z něčeho vypsal ,tak sem možná i něco hodím ,ale te´d prostě nemám vůbec, ale vůbec náladu a tu nebudu mít možná měsíc, možná dva, možná půl roku a taky je možné celý život. Doufám, že jste si oddechly a já se tímto zbavuji všech očekávání a závazků souvisejícím s tím, že sem něco budu psát. Tě péro

O lidech

Pro začátek si musíme ujasnit jednu věc. Budu tu mluvit o lidech obecně, což znamená o tupém stádu, ve kterém se sem tam vyskytne nějaká ta černá ovce a otočí se proti proudu. Nebudu tu mluvit ale o člověku jako takovém, neboť člověk, jako takový je chytrá bytost, jenž má do vínku dáno být nejsilnější bytost na této planetě.
Stejně je zvláštní, jak lidi mění okolní prostředí, dobu v které se vyskytují. Před 50 lety se brali lidi v 18 a bylo to normální , naopak nenormální bylo ,když se brali ve třiceti. Před 500 lety se brali v 8, někdy i mladší ( ikdyž to bylo většinou jen z majetkových/mocenských poměrů ) a dnes, dnes se lidé berou ve 30 a připadá jim to jako vhodný věk, ale nebojí se sahnou i po možnosti oženit se v 50 a přece je nikdo neodsuzuje. Takřa by se dalo říct, že lidé určují tempo doby.
Ještě když žil děda ,tka mi vyprávěl, co dělal za věci a mě to připadalo strašně super, říkal jse si ,že až vyrostu, tak mě tohle taky čeká, alebyl jsem na omylu. Nemohu zažít , co dědeček, protože jednoduše nežiju v té samé době a tato doba mi to neumožňuje.
A když si představíme všechny tyto fakty, tak si dokážeme představit i malého Peknigského psíka, jenž požírá sám sebe. ( vtípek na konec :D ).
Co z toho plyne? Černá díra na místě psíkova ocasu a taky to, že lidé se sami nezmění, vždy někdo udává tempo a já už nechci být jen další ovce co jde stále stejně rychle až do konce svých dnů. Vy chcete?

Přípravy se připravují, aby za 8 dní vyvrcholily.

Co je za 8 dní? Mno přece moje maturita. Kurňa to to letí. Před chvílí jsem si říkal, že se mi na těch horách v prváku moc líbí a teď se mám pomalu, ale jistě loučit se svými přáteli, svojí třídou a neoblíbenou budovou. Je to zvláštní pocit, když vím, že se už normálně jako třída nesejdem a nebudem společně poslouchat přiteplený hlásek našeho matikáře, přičemž si bude většina kreslit nějaké nemravné obrázky do sešitů, místo toho, aby jsme ho poslouchali.
Fakt už to jsou 4 roky? Je to možné? Ne není, jsem jen v blbym snu, kterej trvá nějak podezřele dlouho. Počkat, ale ten sen je nějak reálnej, když nad tim tak uvažuju, tak v tom snu se stala rozhodnutí, která ovlivní celý můj život. V tom případě to tedy není sen, protože kdyby byl, tak by můj život tak monstrózně nezměnil.
Žvejkám si párátko a přehazuji ho z jednoho koutku úst na druhý s myšlenkou v hlavě, že se mi nechce loučit s životem, jaký jsem doposud žil. Docela se mi líbi( teda až na pár nepřijemných okamžiků ). Pokud život bude ubíhat tím směrem, jako mejch posledních 11 dní do maturity, tak poteš prdel, to bych nechtěl. Jen doufám že vejška bude podobná a že vše dopadne dobře a já se dál budu moct stýkat aspoň s pár starými přáteli ze střední.
On vůbec přítel a na tož starý přítel je dost paradoxní význam, protože kdy se z přátel stávají známí a opačně? Asi kdž je známe, věříme jim a tak. Ale jak můžeme říct o někom, že je náš starý přítel, když už jsme ho třeba 4 roky nevideli. Mohl se změnit k nepoznání a už o nemusí bát ani z 1/4 ten člověk, jakého jsme znali.
Ano to je ono, čeho se bojím. Lidé se mění a to hlavně vlivem okolního prostředí, což je pro mladé lidi( dospělce na vejškách ) ještě stále škola. Bude to pro většinu můch známých absolutně jiná škola, než mám já, nebo kdokoli ze třídy a absolutně jiný kolektiv. Kolektiv, který i nejsilnější jedince mění k obrazu svému jen proto, aby se aspoň trochu zařadili do společnosti.
Bojím se, bojím se o své přátele, o to, že nesthinu již zmíněné přípravy a bojím se sám o sebe.

Strach, strach provází lidi od nepaměti. Kdo nemá z něčeho strach, je blázen.

Ach ta memory. Ach ten život.

Tak si představte, že jsem se chtěl zase přihlásit na tenhle svuj blog, ze sem něco málo napíšu. Ale co se nestalo ,nevěděl jsme jaké jsme si dal přihlašovácí jméno, natož heslo. V dopisu od Googlu jsem nic neneašel, ať jsem šmějdil, jak jsem šmějdil. Ale nakonec jsme to udělal ffikaně, přez zapomněli jste si heslo a oni mi vše poslali na email. Dobrá sračka, že?
Takhle by to udělal úplně každej ,ale tak co, něčim se musim pochlubit. jo a když jsme u toho chlubení, tak mám konečně danou doromady tu seminárku z biologie a dějáku. Písemnou maturitu mám za sebou s konečným ortelem 2čj a 2 aj. Teď si začnete říkat: ,,Kirva proč to sem píše" Píši to sem proto, že mám okolo sebe spousty lidé, co si nevěří. Nevěří si jako já jsem si nevěřil na většinu věcí v mém životě, tyto písemky nevyjímaje a co se stalo? Dostal jsem dvojky. nejde o školu a tento přístup ,ale o život a tento přístup. Myslím si ,že by si lidé a zvláš´t mí dobří/nejlepší přátelé, měli zase začít pořádně věřit. Den co den vidím v jejich očích nemohoucnost a nezúčastněnost, ale to už dál vidět nehci. Nelíbí se mi to. Já už nemohoucí nnebudu a ne a ne! Ale jak to mám udělat? Hmmmm , to je asi ten kámen úrazu. Co je to nemohoucnost? Je to stav ,když nejste schopni něco s nečím dělat. Nkdo nemůže dosahnou skvělých výsledků ve škole, jiný se nemůže zamilovat a jiný zase........ Bohužel nemohoucnost je tak hroznáná a zrádná věc. Mnoho horších věci jsem neviděl. Dám vám příklad, bude se vám zdát trapný a já nevím co ještě ,ale dám vám ho. Mám milující přítelkyni, skvělého přítele, několik dobrých kamarádů a v neposlední řadě rodinu, co mě žádným způsobem nezavrhuje. Řeknete si, že musím být tedy štasten. Ano toto, co jsem tu vypsal, jsu zhřejmně mé priority v životě ,ale mezi těmito velkými věcmi, jsou i menší. Představte si to akvárium. Do tohoto akvária umístím několik velkých postaviček, z čehož každá představuje jednu z těch priorit. Dohromady zaberou tolik místa, že se tam už víc stejně velkých postaviček nevejde, ale je tu také prostor mezi postavičkami a nad nimi. Tento prostor není sice nijak ohraničen pevnou strukturou jako postavičky ,ale dohromady zabírá polovinu akvária. Tento prostor jsou věci, o které se dál zajímám. Může jich tam být milión a mohou byý maličké až okem neviditelné. Nebo ale také může být vyplněň jednou velkou věcí a pak pár malinkatými.
Tak a teď z5 k mému příkladu nemohousnosti, u které si však stále představujte prostor v akvátiu. Velmi rád hrávám World of Warcraft. Hraji ho kůli skvělým lidem, co tma se mnou jsou, kůli atmosféře a taky kůli tomu, že se s ním z části osvobodím od tohoto světa. Nahromadím kolem sebe lidi, co mám rád a bavím se s nimi. Myslím si, že jsou tu taky kuli tomu, že se tu výborně baví a že se tu cítí jako doma. Pak se jednou připojím ( po delší době) a zjistím, že je těchto přátel kolem mě jen jedna čtvrtina a já ani vlastně nevím proč. Ptám se a zjistím, že jich většina odšla, prostě pryč, že se už dál nechtějí bavit se mnou ,ale s jinými lidmi. Nedokkázal jsem ovlinit jejich setrvávání kolem mě, protože jsem tam ani nebyl. A můj útěk od reáného světa se začal pomalu hroutit.
Už jste pochopili, co je to nemohoucnost? Je to stará dáma stojící vám vždy v zádech a je vždy přpravena vám tam bodout nůž.
Jak se jí tedy můžu zbavit? Přesná odpoveď neexistuje. Může to být zhodnocení svého života a svých priorit( ale to vás taky nemusí zachránit), může to být dalších sto tícíc věcí, z kterých se skládá váš celý život.
Buďte připraveni na všechno, protože nemohoucnost na vás vždy čeká a je připravena stále. A mějte na paměti, že mlže být schována kdekoli, i v malé použité injekční stříkačce, jenž byla pohozena feťákem do dětského pískoviště.




Poslední dobou se věci pohnuly, za některé jsem rád, za některé zase ne. To je život.

Proč sem píšu.

Můj první a tím i slavnostní příspěvek bude o otázce: Proč jsem si vlastně založil svůj blog.
První věc ,co mě napadne je ta, že netuším ,proč sem vlastně píšu. Víte proč? Mám za 14 dní písemné maturitní zkoušky a za cca 1,5 měsíce i maturitu ústní a neumím zhola NIC. Nemám napsané seminární práce, které mám odevzdvávat do 14 dnů a nemyslím na nic jiného ,než na válení se na své posteli, z které vám píši tento příspěvek. Poslední dobou, mi je celku jedno, zda na posteli jen ležím, nebo jestli se u toho dívam na Tv, či hraju na počítači. Prostě jsem už z té školy , kde jsem, absolutně znechucen. Radši si píši tento nesmyslný příspěvek, který nikdo nebude ani číst, protože nikdo z měho okolí, ani z mých přátel, ani z rodiny neví, že jsem si tento blog zakládal. Měl bych nějak lépe pracovat s časem, do přijímacích zkoušekna VŠ, ale jaksi to nedělám. Nejsem tak úplně líný. Rád vyluxuji, zahraju si na kytaru, uvařím a někdy si i rád vyjdu na procházku, ale mám nechuť k učení a to zvlášť na tom ústavu, kde právě jsem. Potřeboval bych oddych, opravdu dlouhý oddych někde hodně, hodně daleko od domova, od přítelkyně a ještě dál od školy. Možná s mými přáteli. Kdo to jsou přátelé? No to jsou lidi co mám tak rád, rád se jimi obklopuji a oni se rádi stýkají se mnou. Bohužel jich v poslední době nějak ubývá. Nevím, čím to je. amatuji časy ( a není to zas tak dávno ), kdy jsem se stýkal s lidmi z Prahy, z mého rodného města a i z města, kde studuji gymnazium. V tuto dobu udržuji letmo kontakty s lidmi z města, kde bydlím a pak vídám své spolužáky ve škole a zřídka i venku z ní,ale to jen opravdu zřídka. Ale ,musím podotkonout jedne velké ALE, několik věcí se zmněnilo i k lepšímu. Mám pítelkyni a to už skoro dva roky. Předtím jsem udržoval jen dva několika měsíční vztahy, které jsem ale velmi prožíval a prožíval jsem ještě víc rozchody, které jsem utápěl v alkoholu. Další kladná věc je prohloubení vztahu s mým nejlepším přítelem, protože by se dalo říct, že od doby, co mi na počátku 7třídy, zemřel můj nejlepší přítel, jsem neměl svého ,,nejlepšího" přítele již hodně dlouho, ale jsem si jist, že teď to řící znovu mohu. Mno asi jsem se trochu vypsal a odbočil jsem z tématu. Loučím se s vámi a se všemi naviděnou zase někdy příště a snad v něco srozumitelnějším a smysludávajícím textu. Bye all